 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Světící Kaplan
Z krátké paměti světícího kaplana
Už od mého dětství mě okolí mělo za jistého podivína a v určitých kruzích se tvrdilo, že jsem schopen vidět a slyšet to, co jiní nedokážou. Tato schopnost mi činila po celý život značné překážky, protože jak všichni jistě víme, společnost se snaží od sebe odhánět všechny odlišné či výjimečné. Postupem času jsem si zvykl na osočování, které se zakládalo na představě, zcela typické pro lidskou malost, že totiž má nekonvenčnost je pouhé maskované opilství a arogance.
Naštěstí ne vše má právo posuzovat jen člověk, a proto se mi dostalo velké satisfakce v momentě, kdy Majkl se mnou začal probírat věci duchovní, posvátné a nadpřirozené. Během několika vět jsme oba poznali naprosté souznění a já již byl schopen přesně pochopit svou budoucí životní pouť, která je přesně ohraničena nekonečností milostivosti nejvyššího Katamahúa.
Veškeré mé snažení po několika konzultacích s Katamahúem vyvrcholilo volbou mé osoby zástupcem slovutného Kaplana Majkla, která proběhla při příležitosti oslav 9. výročí založení 5P. Byl to křest ohněm, jak má být. Očistný program spočíval v důsledném pročištění mých útrob pivem a rumem (během cca 50 vteřin jsem vypil 2 exoně a velkýho ruma). Touto inaugurací spojenou s předáním kaplanského hábitu jsem se stal zástupcem Majkla a teprve druhým reprezentantem Katamahúa v dějinách.
První Pivní Pouť
První krůčky mého úřadování nebyly vůbec lehké, jelikož Náčelník Petr Mikeska ztratil hned po inauguraci meč a celé 5P se otřásalo skandálem. Ani Katamahú nechtěl zpočátku dát hříšníkovi další šanci. Leč jak již bylo výše uvedeno, náš Nejvyšší je neuvěřitelně milosrdný a já byl pověřen ke směrování očistné cesty do Mekky 5P, do Plzně. Vše se pořádalo přesně dle pokynů z nejvyšších míst.
Celá naše očistná cesta počala na Hlavním nádraží v Praze a výprava sestávala ze tří členů. Kromě mé osoby a Náčelníka se výpravy účastnil i vyslanec z Polska. Ve vlaku jsme se obřadně převlékli do našich funkčních hábitů a zbytek cesty byl již absolvován se všemi odznaky důstojenství. Výprava převážně pietně mlčela a několikrát během cesty přijímala podobojí (lahvové pivo a domácí slivovice). Myšlenky se upíraly pouze na hlavní cíl naší výpravy, posvěcení nového meče. Cesta tedy ubíhala velice rychle. V Plzni bylo potřeba učinit malou zastávku v obchoďáku (koupit pár piv a provázek), kde na nás lidi posměšně pokřikovali oplzlé připomínky jako např. »Ty vole, Indián a Mikuláš, to jsem nežral!«, což bylo s pokorou přijímáno, neboť nám bylo jasné, že nás Nejvyšší pouze zkouší z hloubky a upřímnosti naší pokory.
Pak již začínalo naše putování gradovat, blížili jsme se k branám pivovaru kde bylo záměrem pod předstíranou prohlídkou expozice v pivovaru, přiblížit nový meč co nejblíže k nejryzejší tekutině při jejím vzniku. Než ovšem vše propuklo, Náčelník byl nucen vykonat první akt očisty. Bos a po kolenou přejít brány naší Mekky, což Mikeska bez prodlení učinil. Zde se ukázalo, že Katamahú již nad námi opět drží ochrannou ruku, jelikož nás tamní hoši od Security nevykázali a vše přešli jen souhlasným pokýváním hlavou. Nic tedy nebránilo ke vstupu do expozice. Po několika krocích byla jasná snaha našeho Nejvyššího o komunikaci s námi. Ta probíhala formou vysílání signálu do nového meče a projevovala se mocným hučením a chvěním meče. Náčelník pochopil, jak blízko jsme k prozrazení celé naší mise, a proto okamžitě začal svádět průvodkyni. Ta byla po chvíli přesvědčena, že hučí všude možně, ale rozhodně ne v meči. Tímto obratným trikem zůstalo zachováno naše tajemství až do konce našeho putování.
Po dokončení exkurze již nebylo pochyb o souhlasu Katamahúa s posvěcením nového meče. Celý akt probíhal za pomoci nejrůznějších formulí a hrdelních výkřiků. V jeden okamžik se meč sám vzňal a tímto způsobem byl připraven na rituální máčení v pivu. Meč se po kompletní očistné kůře může opět využívat ke křtu mladých členů.
Ze samé radosti z dobře vyvedené práce a usmíření se s Katamahúem, jsme si odběhli do krčmy na několik desítek dvanáctek. Cesta vlakem zpět již se však opět nesla v pietním duchu. Nikdo si nedovolil ani promluvit a opět se podávalo podobojí (teď si však vzpomínám, že se nemluvilo až od doby, co nás seřvala průvodčí).