Memoriál Romana Ferstla

zpět

Jen stěží lze napsat alespoň několik řádek o něčem, na co si člověk vůbec nepamatuje. Memoriály Romana Ferstla k takovým skutečnostem bezpochyby patří. Přemíra piv požitých v šibeničním čase natolik zatemnila paměť krátko i dlouhodobou, že po uplynulé době zbylo jen několik málo neslavných vzpomínek.

Účastníci 4. Memoriálu Romana Ferstla Předně je třeba vysvětlit, proč se tyto (ne)společenské akce odbývaly pod jednotícím názvem Memoriál RF. Štípu-li do správného těla, onen stále ještě žije, a tudíž je logické, že existoval i za časů bájných memoriálů. Název tedy nevelebil celou osobu, ale jen její část - játra (lat. hepar - odtud i souběžně užívané označení heparmemoriál). Postižená osoba s tímto nepárovým orgánem zakoušela nejrůznější příkoří už od puberty, a tudíž jejich výkonnost utěšeně klesala a nadále klesá. I takto postižený člověk by ovšem neměl být odstrčen od většinové společnosti. Naopak by se měl snažit se svým handicapem vyrovnat a ještě lépe, překonat jej. A jak dokázat, že postižená játra jsou konkurenceschopná? Ukázat jejich konkurenceschopnost! Ukázalo se, že poctivý a pravidelný trénink handicapovaného orgánu dokáže zpravidla zázraky. Byť částečně nefunkční, vyzrála nemocí decimovaná játra v unikátní fabriku na přeměnu jedů. Z úcty k tomuto procesu podnikalo několik nadšenců (s plně i méně zdatnými játry) sebezničující memoriály.

O co šlo? Předně vyzkoušet vlastní kvality v urputném světě společenské zábavy na okraji společnosti. Nestručně řečeno:

1) vyzkoušet svou odolnost v boji s nekřesťanskou přesilou alkoholu,

2) vyzkoušet svou odolnost v boji s nekřesťanskými urážkami,

3) vyzkoušet svou odolnost v boji s nekřesťanskými cenami,

4) vyzkoušet svou odolnost ve stále častějším boji s křesťanskými záchodky.

A potom taky trochu poznat nová místa (výhradně v okolí Benátek nad Jizerou), nové hospody, nové lidi (v nočních hodinách nová zvířata). Pro ty, co nikdy nebyli: kouzlo memoriálu tkvělo v ladné chůzi mezi hospůdkami, v nichž poutníci uřízli minimálně po jednom pivku. O čas ani množství nám nikdy nešlo.

A proč do Benátek? A proč muslimové táhnou do Mekky? A křesťané do Říma? A ke sv. Antoníčkovi? Do středočeských Benátek nad Jizerou právě proto, že se v nich udál onen zázrak přeměny handicapovaného nepárového orgánu v obávanou mašinu na zpracovávání alkoholu. A když tomu začalo pár nadšenců věřit, bylo potřeba vyrazit.

Kdy? Brzy! Nejstarší studenti slovutné a stále ještě fungující KDDD nastoupili svá studia v podzimku památného roku 1993 a první Memoriál RF proběhl už v plně rozvinutém jaře ještě památnějšího roku 1995. Plán byl grandiózní (takže pitomý a nesplnitelný): do cílových Benátek se mělo dorazit od Prahy, tedy kam městská doveze. A ta tehdy končila v malé to vísce Podolánka mezi Prahou a Brandýsem (zasvěcení vědí; a modří už taky). Odtud přes Dřevčice, Brandýs nad Labem, Starou Boleslav (další lokality netřeba jmenovat, protože jsme toho všichni měli plná játra už v grandrestaurantu Modrá hvězda na konci Boule, a bylo proto nutné využít služeb tehdy ještě ČSAD a napínat močové měchýře plných 17 km) do opilcům zaslíbených Benátek. Toto malebné městečko dokázalo v hrstce okamžiků dobarvit už tak zmalované poutníky.

Co se dělo toho večera, asi mělo být zapomenuto. Připomeňme snad jen jeden dialog, který by zapomenut neměl být:

Místní Láďa: »Tý vole, ty seš prej doktor?«

Tehdy dóca: »Ne, já už jsem docent!«

Místní Láďa: »To neva, ty vole, tobě já věřim, vod tebe bych se nechal klidně voperovat.«

První memoriál vyvolal nadšení (nadšen snad nebyl jen docentský žlučník), a tak se opakoval. Po zkušenosti předchozího roku byly kilometry nemilosrdně odvrhnuty a nahrazeny touhou poznat všechny benátecké nálevny. A v nich chvilku posedět, očichat místní atmosféru u alespoň dvou piv. Pozdě jsme došli k zjištění, že tato cesta byla sice méně namáhavá pro nohy, ale o to více...

Proto se další rok najelo na osvědčené putování. 3. Memoriál RF dovedl poutníky do milovaných Benátek z Lysé nad Labem (viz Byltén III/2, 8. 6. 1997, s. 11-12) a 4. vedl houfy žíznivých z Mladé Boleslavi (Byltén IV/1-2, 15. 6. 1998, s. 11-15; autor tohoto textu doporučuje zvláště foto na str. 15). Nutno podotknout, že právě tento poživačný pochod byl nejvydařenější. A zatím poslední (pro natvrdlé 5.) přivedl onoho jara 1999 opilce od západu. Vláček totiž dorazil se vzácným nákladem do obce Chotětov, která se ke ctěné návštěvě zachovala víc než macešsky (ze tří hospod dvě nefungovaly). Následující Zdětín je naopak objal v náručí hospody U Papouška. A Benátky? Jako vždycky...

Idey memoriálů se po letech ujal věčný student Cynik. I v Příbrami to stálo za to!

zpět nahoru

Přehled memoriálů

Pro zájemce jsou připraveny plakáty a tzv. pivoměry. Nejen jako pramen a důkaz naší ztepilosti, ale i jako výzva. Prostě vytisknout a vyrazit. Stojí to za to.