Dne 18. října 2004 si Pětipéčko připomělo deset let své bohaté existence, během níž strávilo mnoho set hodin v restauračních zařízeních všemožných typů a urazilo tisíce piv i nejednoho výčepního.
Octne-li se dnes člověk v hospodě, kde se koná jedna z pravidelných perutních akcí, může se domnívat, že se buď přenesl do jiného století, má šedý zákal nebo již patrně značně přebral. Jak jinak si vyložit, že se po podiu producíruje panák oblečený do žlutého hábitu a v indiánské čelence máchá mečem, že vzápětí se objeví zarostlý kněz v tunice a ornátu, ovšem bez štóly, aby za pomoci kropenky provedl prazvláštní rituál nad sklopenými hlavami klečících lidí, z nichž některým nepochybně již uběhlo prvních pět křížků. Jak si vysvětlit, že okolo stojící přeplněná hospoda mladých lidí tomuto výjevu bez hlesu dychtivě naslouchá, aby pak s poslední vsrknutou krůpějí zpěněného piva v ruce nyní již uvolněného a na pivní víru obráceného pohana propukla v nadšený rykot. Spatří-li toto člověk chudé fantazie utopené ve zvětralé pivní sedlině a nahlouplých hospodských žvástech, člověk, který dosud neslyšel o První Pražské Pedagogické Pivní Peruti, nikdy nedokáže pochopit, že může existovat vytříbená pivní kultura, která by povznesla v Čechách obvyklé malohospodské vyrábění pivních mozolů na součást základu univerzitního vzdělání.
Je to právě ono snoubení vysokého s nízkým, které dělá z Pětipéčka jedinečnou organizaci, která přijala do své laskavé náruče již nejednoho studenta i jeho kantora, aby se u společného stolu lidsky setkali co do zdřevnatělosti jazyka po větším množství vypitých pedagogických pětipiv. Snad jen v Peruti lze posedět a porozprávět do naprostého zmrtvění obou, aniž by to druhý den ubíralo na učitelské autoritě či snižovalo její nároky na studentovy znalosti a na druhé straně svádělo jeho žáka polevit ve snaze excelovat v historické vědě.
Pětipéčko je dozajista světový unikát, vzniklý z mála a dosahující tak mnoho. Za léta jeho existence jím prošlo několik set lidí a další stovky s ním sympatizují.